ega píše:Jak to vidím já - tak jsme snad úúúúúplně blbé! Děláme si to samy. Kdyby v době naší nemoci škola nefungovala, museli by ti všichni nad námi zástupy řešit, ale my jsme jim to vlastně vyřešily.
všechno je to strašně moc individuální. do situace vstupuje více faktorů, které rozhodují o tom, jak moc budu aktivní v době mé nemoci. jednak jestli vůbec aktivní být můžu, tzn. jestli nejsem někde na jipce a jsem ráda, že se nadechnu a vydechnu
, což asi většinou tak není a marodíme běžnýma chřipkama asi nejvíce. pak si říkám, že to za mně dělají kolegyně, které toho mají taky hodně, takže se snažím už kvůli nim. další faktor - kdo to bude dělat za mně, nemusí to dělat stejně jako já a to nemyslím jen stejně dobře, prostě každý máme svůj styl práce a nejradši jsem, když si jedu jen v tom svém. navíc stejně za mně udělají jen to nejnutnější. další faktor - nerada ztrácím přehled o tom, co se v práci děje, když tam nejsem, protože všechno se vším souvisí a mohla bych pak udělat z nevědomosti něco jinak. prostě je toho hodně, proč se rozhoduju fungovat i z domova. nicméně v loňském roce jsem po nehodě zůstala na dlouhodobé nemocenské a plně mě zastoupila bývalá kolegyně - důchodkyně, takže jsem se mohla léčit v klidu, že je o mou práci postaráno jak nejlépe to jde. kéž by každá z nás měla na takového člověka kontakt, abychom si mohly dovolit marodit a nestresovat z hromady, která nás po návratu čeká. nevěřím, že je to na nějaké škole či domově, jídelně apod. jinak, nikdo si nepěstujeme svou vlastní stínovou účetní či hospodářku atd., která nás zastoupí a my můžeme být marodi bez obav.